Při redoxních reakcích se látka, která získává elektrony, nazývá oxidační činidlo a látka, která elektrony ztrácí, se nazývá redukční činidlo. V užším smyslu může oxidační činidlo také označovat látku, která může poskytnout kyslík jiné látce; podobně fluorační činidlo je látka, která může látce poskytnout fluor, jako jsou chlorační činidla, bromační činidla atd.
Oxidační činidlo je látka, která získává elektrony a podléhá redukci redoxní reakcí. Jeho oxidační síla je určena tendencí k-získávání elektronů u prvku s vyšší-valencí a lze ji měřit standardním potenciálem vodíkové elektrody. Oxidační činidla obsahující-kyslík jsou aktivnější za kyselých podmínek, protože vazba X-O je nestabilní, zatímco látky s vyšší molekulární symetrií (jako jsou ionty chloristanu) mají slabší oxidační sílu. Na základě jejich schopnosti-získávání elektronů je lze rozdělit do tří kategorií: silné, střední a slabé, přičemž dělicí čárou je kyslík (standardní potenciál 1,229 V) a ionty železa (0,771 V). Podle chemického složení se dělí na anorganická a organická oxidační činidla a podle reakčního prostředí se dělí na kyselá (např. dichroman sodný), zásaditá (např. chlornan sodný) a neutrální (např. jód). Je široce používán v metalurgickém čištění a výrobě baterií. Při skladování se musí uchovávat mimo dosah organických látek a kyselin, aby se zabránilo rozkladu způsobenému teplem nebo vlhkostí.




