Na základě síly schopnosti látky získávat elektrony ji lze rozdělit na silné oxidanty, střední oxidanty a slabé oxidanty, aby se zhruba popsal její výkon v redoxních reakcích. Hranice této klasifikace je však nejasná. Někdy je hranice založena na kyslíku (O2/H2O, E∅=1.229V [2]) a iontech železa (Fe3+/Fe2+, E∅=0.771V [2]). Druhy s oxidační silou převyšující kyslík jsou silné oxidanty, ty slabší než ionty železa jsou slabé oxidanty a ty mezi nimi jsou střední oxidanty. Podle stupně nebezpečnosti se dělí na primární oxidanty a sekundární oxidanty.
Podle chemického složení se oxidanty dělí na anorganické oxidanty a organické oxidanty. Mohou být také klasifikovány do následujících tří kategorií podle média potřebného pro oxidační reakci:
(1) Kyselé střední oxidanty (např. peroxid vodíku, kyselina peroctová, dichroman sodný, kyselina chromová, kyselina dusičná, manganistan draselný, persíran amonný).
(2) Oxidační činidla v alkalických médiích (např. chlornan sodný, peroxouhličitan sodný, perboritan sodný, perboritan draselný).
(3) Oxidační činidla v neutrálních médiích (např. brom, jód).
